Ve tvrdé, drsné zdi, jež jako skála
se postavila mezi lásku Vaši
a nad níž teprv chvíle nebes krasší
vám v lásce všemohoucí sladce vzplála;
v tom žebři konopném tak prosaicky
a plném uzlů, které drou se v dlaně,
jejž ztéci bylo třeba, vaše skráně
by vzplály v žáru první lásky vždycky:
zřím svědectví, jež zajisté dí dosti:
že v naše touhy vždy a ideály,
jež v kráse nebes ve hrudi nám vzplály,
se vdírá rmut a špína skutečnosti.