Svým obřím kropáčem již mávla Vesna
s temene Baby*) po odjihlém kraji
a zeleň svěcená všech divů taji
vše žitím ztřísnila jak sprcha plesná.
Vrb hlavy smutné vytrhly se ze sna
a kropenatě se jí usmívají,
jí topoly se chechtají a hrají,
jichž řada podél silnice se těsná.
Jí zkropen keř se božsky stydliv cení,
jí zžíhána i mez se v slunci zhřívá
a břehy úvozu jí planou v dole.
Co teď? A bez dlouhého rozmýšlení
vší zelení, jež v kropence jí zbývá,
tou Vesna rozpustile chrstla v pole.