Až v divé vřavě, v krutém třesku žití
v prach povaleny budou vše mé modly,
až zdáví ve mně všední život podlý
vše vzněty, jež v mé duši dosud svítí;
Až v pusté hlavě nebudou víc vříti
ty boly, jež ji kdysi na krev zbodly,
ni v srdci mém, v něž, krátký čas než prodlí,
jak v okno vypálené budu zříti;
Až jako zvíře nikým neviděný
v tmě zoufalé mřít budu ve ústraní,
již tupý pro všech lidí ples i steny:
Pak vzhoří v slavném, nesmrtelném plání
tvůj drahý zjev v mé duši utajený,
má první lásko, snů mých věčná paní!