V dny, v kterých slyším šedé žalmy pěti,
z nichž hoře nekonečné dští mi v duši,
bouř svatá pašijí mi v nitro buší,
jak mohu, Polsko, Tebe nevzpomněti?
Jak nezřít slzy ve zracích Tvých dětí,
jich ruce sepiaté, jež řetěz kruší,
jak neslyšet jich hlas, jenž v děsné hluši
Tvých bratří srdcem nejvíc musí chvěti?
Ač trpký los byl souzen mému lidu,
jenž k Tobě patří sám se v smutku noře,
přec žaly Tvoje větší zřím i bídu.
A víc než kdy dnes slovy písma vzhoře
zřím v Tobě volat Krista v žalném klidu:
„Ó, vizte, zda jak mé jest vaše hoře?“