V klid jeseně, jenž v lidskou duši kane
jak mlčelivé, slavné požehnání,
jenž v hruď ti sáhne divuplnou dlaní,
jsou pohrobeny širé lány Hané.
Zem černá v sladké zchvácenosti tane,
tou všecko trne v dlouhé, dumné pláni,
jež místy jen se v mělkou zmolu sklání,
z níž vlhký chlad a vůně hlíny vane.
Jak hřeby zelené ční nad silnici
řad topolů, v nichž telegraf jen bzučí
a na trávníku vrba tiše klímá.
Však v tento klid tak blaze smiřující
slyš, za dědinou mlátící stroj bučí
a v dáli cukrovar v to tupě dýmá...