Ve sladký rmut pláň černá pohřížena
jak oddychujíc od velkého díla,
a slunce zář, jež dřív ji žhavě ryla,
se chvěje po ní v úsměv proměněna.
A v blankytu vrou mráčky jako pěna,
vrb řadou silnice peláší bílá,
kde zřít, že zlatá manna zem tu kryla?
Jen vítr po strništích lkavě sténá.
Ó Hano! Jeseň Tvou kdo cítil jednou,
ten sáhne k srdci, zda jest velké dosti,
a vše, čím lkáš a mluvíš k němu, zhostí.
Ty vzdychneš – z ňader Tvých se zvuky zvednou
a zní pak v těžký, dumný, divný zpěv,
tak jej zpíval Ivan Turgeněv...