Ta dávná zvěst mi stále v mysli vězí:
Kdys Ježíš podobu vzav na se dětí
se zjevil u řeky, jíž v divé změti
se hnaly vlny přes tůně a jezy.
Tu svatý Krištof, zjev nadlidských mezí,
vzal v náruč Ježíška, by dál moh’ spěti,
a proudem nes’ jej mocném ve objetí
na druhý břeh, kde klidně kvetly slezy.
A vzpomínaje na zvěst tu dím k sobě:
Čím byl by proud mi, který slove: žití,
kdy v jeho vír bych po boku šel Tobě!
Jak obr Krištof přešel vlnobití
vzav Ježíška na svoje ruce obě,
tak chtěl jsem s Tebou jeho vztekem jíti.