Strýc studoval dnes na kázání právě,
já v čeledníku sám čet’ v Santa Clara,
v žní úpalu a tichu stála fara,
v tom někdo trhl zvoncem pronikavě.
Strýc nevěda, jak já si hovím zdravě,
sám k dveřím spěl; já slyšel, kohos kárá:
„Vždyť přece otevřeno! Vždy hra stará!“
A v dveřích stál pan hrabě ve vší slávě.
Tu ovšem milý strýček začal jinou:
„Ó, Milosti, již račte odpustiti,
ten zvláštní pozdrav jest jen mojí vinou.“
V tom na ruce však jeho rty již cítí,
a hrabě dí: „Mně větší pocty kynou,
že sám pan farář byl mi otevříti.“