Tvou drahou, svatou hlavu s bledou lící
již ve tvém okně více vidět není,
jež v smutku zoufalého opuštění
jak vytřeštěno zírá na ulici.
Dnes kolem jdu a moje duše snící
se v bílé květy vzpomínek zas mění
na onen čas, kdy v sladkém vytržení
jsem patřil na tebe jak na světici.
Však luzný zjev ten, v jehož zářném plamu
se na mne kdys vše plesy ráje smály,
jest na vždy vyrván z toho okna klamu.
Tak v týden pašijový též se vhalí
ve slavné ticho smrti oltář chrámu,
když v žalmů zvuku hostii s něj sňali.