A Giotto hledal – v tvář mu padl sníh,
zrak svědčil mdlý o nocích probdělých.
On v palácích i chýžích chudoby
si hledal část té divné podoby.
On často skryt za chrámu sloupovím
v žen tváře zíral kalným zrakem svým.
Ba v nocích pustých míval přístřeší
na místech, kde jen hanba peleší.
A musí vpřed; on ví jen, tajná moc
že pudí jej v zář dne i tmavou noc.
A čím se hroužil v úlohu svou dál,
tím příšerněji pohled jeho plál.
Až kdysi toulkami jsa plně syt
se zavřel v dílnu obraz dokončit.
Již maluje – moc tajná žene jej
bled a churav jeho obličej.
A jak pod štětcem obraz vyrůstá,
tak plynou vzdechy jemu na ústa.
Ó mistře Giotto, práci neblahou
ty draze splatíš vlastní krví svou!
Stůj, dokud čas, a hlavu ve dlaň vem!
Teď nebe s peklem válčí v nitru tvém.
Však marně! Obraz divný skončen jest
a: „Giotto šílí!“ slyšet všude zvěst.
A zastřen obraz; neb když shléd’ jej host,
hned ve spáry jej jala šílenost.
A dílna zpustla – kolem smrt a žal –
jen pavouk v husté sítě obraz vtkal.
Kdys večer v matném stínu lucerny
kol zdí se smýká druh tam příšerný.
Ve dveřích zmizel, belhá po schodech,
hoho! dnes divný zdá se míti spěch!
Jest v dílně již, kde malba v zákoutí,
co chce ta tvář, to péro kohoutí?
Druh divně křiví ústa do smíchu,
an k obrazu se plíží potichu.
A strhnuv závoj dí: „Hra dohrána!
Tys dobře trefil ženu Satana!“