Toť cizí moc až dosud neznámá
jej k práci pohání hned za rána.
Kdy včera v hlavě vír měl andělů
dnes peklo ďáblic dostal k údělu.
Zář nebe včera – sladký úsměv žen –
dnes v démonické tváře pohřížen.
Co chmurné tmy a žáru v srdci má,
to nyní plátno v sebe pojímá.
A brzy – divný spěch to, divný chvat –
zří z plátna peklem žhoucí zraky plát.
Cos tísní jej, on neví, čím to jest,
a myslí jeho divná tíhne zvěst.
Již ustal – tmí se – pozdní hodina –
zas na cizince tiše vzpomíná...
A tak sní, ha! lze se nechvěti?
ten jako sloup tu stojí po třetí.
Ta tvář, ten zrak – jak umí žehnouti!
a k ďasu, co to péro kohoutí?...
I vzkočil Giotto. „Nech ty hlouposti,
dnes zpráva má tě z pochyb vyprostí.
Již zase začals? Nu, nic nedělá!“
A roztrh plátno mistru docela.
Ten bledna, tiskne zlato v úžasu
a těžká dlaň se hrouží do vlasů.
„A poslyš teď, co znova přišlo mi,
– snad sílu duše tvé to nezchromí.
Já neklamný již našel prostředek,
jak v jedno slít mé ženy hřích i vděk.
Co v Pise žen, ty z každé něco vem
a v celek jeden spoj na plátně svém.
Ctnost, nečest, bohatství i chudoba,
hnus, krása – toť ta pravá podoba.
Já neskrblím a času dost ti dám,
až hotov budeš, přijdu k tobě sám.
Nuž platí?“ Giotto ruku podává,
kde děsná ven se smýká postava.
Jen zívly dveře – že moh’ ztrnouti,
a tmou se mihlo péro kohoutí.