Hle, nad Pisou již den se uklání,
a Giotto v práci – plamen na skráni.
Již složil štětec z ruky umělé
i tvůrčí žár mu doplál na čele.
A v okně stanuv tiše zadumán
zří, jak se davy pestře valí z bran.
„Zda přijde dnes? Již pozdní hodina,“
tak na milenku Giotto vzpomíná.
A co tak sní, tu – zraku nevěří –
muž neznámý mu stanul u dveří.
Zří Giotto v šeru zrak mu planouti
a na klobouku – péro kohoutí. –
„Snad slavný mistr,“ dí ten v úsměvu,
„mi odpustí tak pozdní návštěvu.
Jsem cizím tu a domů zlý mám chvat –
chceš, mistře, moji ženu malovat?
Však slyš – snad úžas duch tvůj pocítí,
ty nesmíš její tváře spatřiti!
Snad za vrtoch, žert, lásku, žárlivost
to měj – vše jedno – já ti řekl dost!
Tvář nejkrasší, jež vzplála ve tvých snech,
ta vzor buď tvůj, tu z plátna zářit nech.
Neb ženy mojí půvab vznešený
má v sobě ráje sladké plameny.
Nuž přijímáš? Já zlata nešetřím,
co žádat chceš, buď plnou měrou tvým.“
Tu Giotto zmaten ruku podává,
kde cizincova tmí se postava.
A již tam slyší dveře vrznouti,
v nich jen se mihlo péro kohoutí.