Tvé lásky divý žár s tou citů směsí,
v níž temný vzdor se s dětskou něhou střídá,
jež žárlivě mé každé hnutí hlídá,
věz, soucit ve mně budí i mne děsí.
Zřím, jak se zrak Tvůj úpěnlivě věsí
mi na ústa, z nichž sladká slova zvídá,
však já jsem šosák klidný – jaká bída! –
mnou nehnou více lásky tvojí běsi.
Tak v doby příští zírám zamyšlený,
pln hoře pro tvůj cit, jenž v hruď mne pálí,
sám tuše všecky hrůzy brzké změny.
A v odpověď, jak řetěz neskonalý
těch hořkých klamů bude ukončený,
cos hřmí mi v sluch jak temný výstřel v dáli.