Již tmělo se. Já stanul v siré zmole:
zem vlahou pozdní jeseně již bředla,
jež ostře čpěla v chřípě, na hruď sedla
a v sivých cárech mlhy kryla pole.
A obloha, jež nad ty lány holé
se mřivě pjala, byla břitce sšedlá,
jen prouha kouře špinavá ji vedla,
jenž z továrny se valil kdesi v dole.
Mě sevřel pocit hlubokého smutku
a hoře ve tvář ztrnulé té hmotě,
jež stejná v tvaru hlíny jest i žuly.
A ve chvíli té nevěděl jsem vskutku,
zda cynicky se zasmát vší té slotě,
či raději si prohnat lebku kulí...