Vznět básně sladký, hudba veršů, rýmů
již braši pomálu mi bude cizí;
teď místo lyry u mne čepel sklízí,
jenž denně sviští v boje dusném dýmu.
Však často šelest křídel Serafinů
jak druhdy slyším tajemný a ryzí;
blesk šlehne v duši – brzy však zas mizí:
V boj! Stranou Poesie! Čepel třímu!
Nu, s Pánem Bohem! „Člověk se tak tuží,
vždyť státi v boji patří přece muži“ –
tak často těším se a vzpínám hlavu.
Však, stará vojna, přece někdy změknu,
svou kosinkou pak ke všem ďasům seknu
a jako mlok v žár Poesie vplavu!