Kdys v parném letě puzen myšlenkami jsem zbloudil k řečišti. V něm potok malý, jejž z jedné strany skály lemovaly, co z druhé v písku posády se vpíjel
a jako slzí proud mdle v dálku míjel. Kol mrtvé ticho. Poledne duch právě své tiché kroky zvadlé vtiskal trávě, pták mlčel v keři, brouk dlel v trávě tichý
i vodník ztajil rozmarné své smíchy, jen slunce žáry praly v skalní stěny, v to zněl zas řeky vzlykot utajený. Já kráčel po břehu a v horkém písku
co spatřil jsem? Na plochém břehu v blízku tam dítě sedělo. Žár slunce žhavý, tak zdálo se, se netkne jeho hlavy. Zrak jeho dychtivý jen těkal kolem
po žhoucím břehu a po písku holém, jsa slunce klamnou hrou jen lákán stále, jež v písku ležící oblázky malé svou září měnilo mu v drahokamy.
To dítě neznalo, že zrak je mámí, vždy rychlým krokem k místu pospíchalo, kde kámen zářil, až zas v klamu stálo; však zrak, jenž znova slunce svitem mámen,
upírá jenom; nový zářný kámen jej upoutá, zas za ním v dálku běží, a před ním znova drsný křemen leží. Však dítě zlatá zrna hledající,
ač vždy zklamáno, nedalo si říci a doufalo, že aspoň zrnko zlata dá do večera řeka přebohatá. Však marná práce! Den se ve tmu ztratil
a hošík zklamaný se domů vrátil. Já ptal se cestou: Milé moje dítě, rci, zářná zrnka proč tak lákají tě? Víš dobře teď, že snaha tvoje marna,
víš, že to zrno, jež plá v blescích parna, jen křemen jest, ne záře démantová. „Nuž zítra – dí mi – začnu hledat znova!“ Ó, člověče, tys děckem mojí báje,
s nímž osud s tebou jenom sobě hraje, a řeka, v níž ti žhavé slunce svítí, toť tvoje smutné, opuštěné žití, ta lesklá zrna – tužby tvé a přání,
jich dojdeš-li, jen trpkostí tě raní. Však tobě v žití není ani přáno jak děcku tomu doufat v nové ráno; jak rád bys hledal, jak rád začal znova,
tu přijde smrt a v temný hrob tě schová.
Cookies on Poetry Cove