Hle, skloněn k zemi, zbrocen krví, tichý
Syn člověka kříž nese na Golgotu
a málo dbá na řvoucí kolem rotu,
neb ví: krev moje smyje lidstva hříchy.
A přece z davu, jenž měl proň jen smíchy,
vystoupla žena, z krvavého potu
by tvář mu smyla zbodlou věncem hrotů
a sen o slitování nebyl lichý.
Ó, Kriste, roven Tobě, umdlen žitím
kříž nesu na bedru svém unavený
a velká muka Tvoje dobře cítím.
Však oč než Ty jsem více opuštěný!
Neb na cestě, jíž zkrvaven se řítím,
mé líce nedotkla se ruka ženy.