Když z posledních stínů již večera
noc tmavou si utkává masku,
tu v dlaň klesne hlava má zmučená,
já na starou vzpomínám lásku.
A jakoby pralesem lilií
to počíná v srdci mém pučet
a jakoby zvony na velikou noc
to počíná v duši mé zvučet.
A z noci tmy obraz tu vystoupí
a smutně tak na mne se dívá,
má oči tak modré, tak zlatý vlas,
a tajemnou píseň mi zpívá.
A z úst jejích zní mi a zvučí to
– o nesnesitelné zvěsti,
o prvním polibku, prvních snech,
o prvním velikém štěstí.
A z úst jejích zní mi a zvučí to
o nocích a večerech v máji,
o lipách a jabloních ve květu,
o zhynulém lásky mé ráji.
A nevím, nevím, jak mi jest,
mé srdce se rozkrvácí
a duše má vypukne v hořký pláč,
mé muky vše zase se vrací.
Však čí to štkání, čí tlumený vzlyk
s mým vzrývá noci tůň temnou?
To ona mi klečí u nohou
a pláče též potichu se mnou.