Tak zřel jsem jej, když první bible zvěsti
mi v sladké době dětství srdcem chvěly,
když večer děti báj si vyprávěly,
já jej zřel trna v srdci tajné štěstí.
A v mládí ráj, když krok mne počal vésti,
tak přede mnou šel ve své kráse celý,
on v jasný tvar sved’ ideál můj ztmělý,
vždy ruku svatou zdvih’, když přišlo scestí.
A tak mi dosud v života tmu září
k mým ranám krvavým a mukám patře:
Bůh s tichou dumou muže v svaté tváři.
Ten Kristus mým jest! Ať již nízké chátře
to slovo směšným – to mne plesem daří,
že mistru Gabrieli říc’ smím: „Bratře!“