Již letní noc své stíny rozprostřela
v tu alej lip, v niž dlouhou řadu roků
se vpíjí sladké zvuky tvojích kroků,
když jsi se sama domů navracela.
A netušila’s, že má touha vřelá,
jež svatým žárem zářila v mém oku,
mne náhle zavedla až k tvému boku,
až v bázni vzhlédla’s ke mně uzardělá.
Tys prosila: „Ó nech mne samu jíti,
mne leká žár, jenž ve hrudi tvé praská,
a muž mne čeká, jehož hněv se vznítí.“
Nač děsila tě noc, nač muže vráska?
Vždyť jako z ohně sloup, jenž v cestu svítí,
šla před námi má nesmrtelná láska...