Když ve hrom děl, třesk mečů, koní ržání
již zněly hrozné křiky zoufalosti
na Bílé Hoře krví syté dosti
a útěk všem byl poslední již zbraní:
Vy zůstali jste na smrt odhodláni
jak dubů les a ve vzdorné své zlosti
v prach zbít jste dali žulové své kosti
a svět jste naučili umírání.
Tak! – Hrome tak! V tom krev poznávám svoji:
kde stojím, stát, ať smrt nade mnou chřestí,
a nevzdat se, ať peklo kol se vzrojí.
Jen dále tak, jak v staré této zvěsti!
Toť po hanácku: Buď vše zdávit v boji,
neb padnout – ale se zaťatou pěstí!...