Žhnou cesty, sálá vzduch, vrou mráčky bílé,
jež na nebi se tvrdě modrém pění!
jak příroda se rozpálená cení;
že zařičí snad, čekáš každé chvíle.
A slunce, žhavé dýnko, kterak pálí!
Klas nehne se, v něm cos jen praská tiše,
svlak, koukol, chrpa sotva žízní dýše,
jen vlčí mák si kokrhem to chválí.
Tam „slunečko“ lpí na klase, jenž trčí,
tam brouk, jenž krovkem ocelovým chřestí;
žár poledne však nejlíp cvrček věstí,
jenž s horké hroudy řeřavě v to frčí.