Splav na potoku stojí osamělý,
dvě vrby smutné jeho stráž to živá,
tam divný mužík zelený se skrývá
a kutí pratajemně po den celý.
Když v poledne v splav srší slunce střely,
pod velkým listem lopounu se skrývá,
v tůň zelenou se potutělně dívá
a plaší skokany, již v trávě dleli.
Však večer slídivý a s chytrou péčí
on rozhlédne se bystře v kraji blízkém
a v tůň pak sjíždí po dně splavu slizkém.
Čím víc to žblunkne, tím má radost větší,
a čím jej chladná voda více lehtá,
tím slyšet z dědiny, jak víc se chechtá.