Tam v hrozné hloubi kdes pod Kalvárie valem
v tmu vnořen pravěkou spí k smrti Jerusalém.
A vesmír zalknul se, jak těhoten byl hořem,
zem všecka vzdýmá se jak velkým slzí mořem.
Teď z útrob zní jí cos jak hromy rozpoutané,
v jich zvuku vzdáleném hněv archandělů plane.
Z údolí Josafat pláč temný vzduchem plove,
jak by tam úpěli nesčetní tisícové.
A věštba proroků, že „na smrt veden bude“,
jak žalu splnění se vznáší vzduchem všude.
Hlas jeden nad jiné však slyšet; – co as věští?
toť velké hoře lví – pláč Jidášův to jesti:
A z hlubin, propastí, jež kol se otvírají,
jak žalmy prastaré zní v nevystihlém taji.
V tmu Soudu smrtící se obloha již halí
a hořem bez konce, slyš! pukají se skály.
Z té tmy, v niž slunce však přec slabě tká svit denní,
pní k nebi Spasitel jak velké odpuštění...