Nevím, nevím, co to bude, zima že tak dlouha,
jako v srdci opuštěném po shledání touha.
Pouta vod po dlouhé zimě našla slitovníka
a déšť kapek na balvany rozpustile stříká.
Některé na louku zbloudí, praví stéblům: Sestry,
což jste nyní beze skvostů, dřív jste byly pestry.
Útlá stébla šepcí tiše: „Tepla ještě málo,
věř nám, slunce, které vzešlo, o jaru jen lhalo.“
Věřím sám, že doba jara není přec tak blízka,
ač již kapek hravé proudy bijí na skaliska.
Přec to jaro mluví tiše: „Ještě jih mě jímá;
jako smutek ve tvém srdci, tak buď dlouhá zima.
Polož ještě ke spánku se, lví ty hlavo těžká;
neboj se, že nepřijde již, když se jaro zmešká.
Vím, že trním zbodli tebe, o sny vrhli losy:
já ti všecky nahradím je, v rány kapnu rosy.
Dlouhé-li tvé utrpení, dlouhé bude štěstí;
já pak všecky květy jeho v klín ti mohu snésti.
Dřímej ještě, lví ty hlavo, ještě pro tě místa,
neb kdo spí po boji dlouhém, ten se k žití chystá.“
Tajný život chví se v ledě tuchou svého příští
a tvým dechem vzbudí zeleň, kde se jíní blýští.
Neklamu se ještě: „Zmírám,“ mluví všecko ke mně,
brzy však vše volat bude: „Ožij, ožij, země!“
Vím to sám a v duši mojí vře to v divém žáru:
„Zimo, zimo, ty se chystáš k velikému jaru...“