Byl večer v dubnu. Korunami stromů
cos chvělo jako báje zašlých věků
a naplnilo mladé duše naše,
jež sladký děs jal z neznámého štěstí.
Kol nás byl blahý klid, jejž nelze pojat,
strom usmíval se v prvním vzpuku listí,
z vrb snivých mladá voněla již míza,
a útlou zeleň keřů třísnil měsíc
svou září plnou lahody a klidu.
Ó, blaho nesmírné a nekonečné!
My kráčeli jsme tiše řadou stromů,
neb cítili jsme, že se v srdcích našich
cos nestihlého sladce hlásí k slovu.
Můj zrak se ztápěl v nekonečné touze
ve zraku Tvém a vnikal dále – dále,
až ve hlubiny svaté Tvojí duše.
My marně hledali, jak sobě říci,
čím chvěla se a smála duše naše,
až Ty tou tíží štěstí unavena,
svou drahou hlavu sklonila jsi ke mně
a modré oči, rosou blaha zvlhlé,
jsi povznesla. – Jak pod všemocnou rukou
jsem schýlil ke rtům Tvým svá ústa žhoucí,
a námi blesklo zdrcující blaho
prvního polibku... I děl jsem k sobě:
„Ó, Bože velký, jenž tam nad hvězdami
jsi této chvíle svědkem, rci, zda větší
jsi Ty v své slávě či já ve svém štěstí?...“