Noc hluchá celý grunt již zavalila,
a v jizbě, v níž jen svíce hoří bledá,
si kolem stolu domácích kruh sedá:
strýc, tetka, dětí směs, jež v sváru byla.
A u kamen se bába usadila,
báj prastará se jizbou z úst jí zvedá:
v ní zvučí sláva, hnět i muky děda
i vnuků hanba, již jim v čelo vryla.
Toť slavná báj o Ječmínkovi králi,
jak slýchají ji od pravěků zníti!
A v temné mlčení se jizba halí.
Však stranou, v přítmí hoch naslouchá malý,
pěsť svírá vzdorně a ve zraku svítí
mu budoucnosti velké hromobití...