A přec, jak zrádna jsi v své duši,
ty, ženo, kterou pohrdám,
mně žhavé hromy v srdci buší,
když první lásky cítím plam.
Přec krev mi znova stoupá v líci,
když mám tě samu potkati,
a v hlavě mojí v směsi hřmící
vše víří v divé závrati.
Mně zdá se, že mám právo dosud
v zem srážet zrak tvůj nesmělý,
když v muži, jemuž dal tě osud,
tvé oči vlídně utkvěly.
Mně zdá se, že mám právo vléci
tě před svůj velký, přísný soud,
kde musíš ke mně jako k světci
svůj zrak pln viny pozvednout.
Však běda, odsouditi tebe?
Že na to i jen myslit smím!
Vždyť všecky ráje, vše své nebe
bych strhal znova k nohám tvým!