Dřív starozákonný a přísný trestal Bůh, Teď člověk, epigon, zlých běsů pán a druh jde hříchy lidské mstít, zla sídla ztroskotat a gestem titanským blažených tvořit řád.
Viz dávné kultury hynoucí Sodomu. Smrt s kulomety kráčeti dům od domu a kata v šatě krví příliš zarudlém stát na stolici soudné nad dobrem i zlem.
Hrůz divy zmatek město z kořen vyvrací; co měl kdo, opustil, ne vítěz nad prací, zmlk' stroj a vlak vrost do trav pouště nádraží, je stádem ovcí dav a v děsu rozráží
si hlavy na barikádách, než prchne z rodných měst, kde hrdost zneuctěna, starodávná čest. Vyhaslo pod kotly a v krbech domovů dětem se ztrácí matka k hrobu otcovu.
Neb otci postříleni, z vlasti vyhnáni, se znameními smrti pozavíráni. Pohůnci katů vlekou starce učené a k bránám zavedou, z nichž hlad je vyžene.
Šaškové z cirkusů, dřív, než se dolíčí, prchají, od katafalků pohřební nosiči, a mrtvoly, spuštěné přes tvář šlojíře, jdou strašit řadou v loužích krve k nevíře.
A čas byl přesunů a strašných znamení, kdy zlato boháčů hořelo v plameni. Byl rozdílení čas. Co boháč utrácí, dnes nepracující si dělí žebráci.
A strojů rozbitých ať kola rezaví, ať o vítězství nové mocí vypráví, co v domech zavření tam u svých pokladů dědici Harpagonů mají poradu,
než budou vyhnáni v dny apokalypsy a poníženi pod sluhy a jejich psy. A čas je přesunů a strašných znamení, kdy jmění boháčů hořelo v plameni,
čas, v hrozné výzbroji dělníků armády, kdy v svět se chystali, ve smrti zahrady, prach kosil bezdýmný a plynů mámil jed, neb třeba položit je k nohám celý svět
to pro den slunce východu, jenž ve snu tkví a pro zabití dneška jménem bratrství.
Cookies on Poetry Cove