Co potopených měst v mé duši na dně leží
s troskami domů sesutých a věží.
Se schodišti, kde královská šla nádhera,
i se zahradami, kde hudby k tanci hrály,
když křehkých lásek pohledy se potkávaly.
To byla města záměrů mých ztroskotaných,
to zbytky tors a emblémů v dny krví vtkaných;
cos hluše vyznělo, co mělo mluvit lidsky,
cos operetně skončilo, co začlo heroicky;
tak zapomenutá jak v podmoří ta města
se rozpadala a k nim pustla každá cesta.
Však někdy v tvůrčí chvíli zase pro mne žijí.
Hlas mnohý oživlý svou zvolá melodií,
květ korálů je živ, zvuk známých kroků slyším,
vše jak by ožilo přílivem zájmu vyšším
a pokušení volá, démonů svod zlých
bys duchem vzbudil vše a nový život vdých‘.