O srdcích krásných s údery věčně radostnými
kázat chtěl na rozcestí setkavších se věků.
Ve vlastním domě však nikdy se potom nesetkal s nimi:
Zůstal mu úžas zrazené důvěry ke člověku.
O hrdém člověku sníval, o blescích v zraku jeho,
ale proč mrzáky za sebou viděl se ulicí plížit?
O ženách vykupitelkách života blaženého, –
ale proč rozmarů loutky cítil se dotěrně blížit?
O láskách, do věčnosti kosmem jež metají klasy,
stromy a trávy, prosnil, květný vzmach pokolení.
Městy, jež prošel však, záštím své cenily zuby rasy,
bolesti jejich hasly jak jepice jednodenní.