Otcové před smrtí se synům zpovídali:
My málo zdědili. My bídnou hru jsme hráli.
Jsme z raçy otrocké, jež přišlápnuta spí
a v bahně vlastního se žití utápí...
A potom zemřeli. – Tu hořklo v ústech synům
a posmívali se problematickým stínům:
Kdo o moc staral se, své našel otroky
a přebrodil se k ním skrz krve potoky.
Brit jal a potápěl španělské galleony.
Brit vyplul na moře a zloupil miliony.
A Germán sklízet šel, kde ani nezasil.
Kdo vzal, byl bohatým, kdo loupil, vládcem byl...
Beatus possidens se učil být i pilným...
Pak spráskal otroky svým bičem neomylným. –
Hle, děli otcové: Jsme z raçy té, jež spí
a v bahně vlastního se hnití utápí...
Že z raçy otrocké, – otroka neomlouvá. –
Chyť vítr do plachet, a vyjeď, kam tvá touha...
A osvoboď se sám... Však nic už nedaruj...
O každou rvi se píď... Jen ne, jak otec tvůj. –