Zpívat zná země žhavými paprsky dne
živým i mrtvým o důvěře.
Hory je pijí a svahy a tiché poledne
odpočívající ptáci a bílé keře,
květiny, kořeny stromů čnící
nad traviny šeptající...
Lidí proud bouří ulicemi,
předbíhá prospekty, mizí štvanicemi
za něčím skutečným, do neskutečna;
ale den poutá je blíž a blíže,
ruce a duše jim víže
na prahu žití i věčna...
Jděte, zpívá. Čas, čas je sít,
rozhodit sítě a budovat.
Bratřit se, rozžíhat plameny
krbů svých vlastních, žít a žít,
vším, co je celý váš osud, vzplát,
objat, co možno, svět rameny...
Jděte. A co je zjeveno,
množte, leč to, co stín je tuch,
s pokornou kázní nechť složí váš duch
za práh, kde nelze mi uniknout.
Všichni jste moji. Váš přijmu proud.
Nikdo mým tichům, kde zeleno,
nikdo mým zahradám, kde ční tis,
nikdo mým stromům, zkad padá stín
neunikne, kdož rodný můj syn.
Každý se vrátí, zkad vyšel kdys...