Sníh těžký dlouho ležel na zemi
a na větvích, jež zlomil.
Tak nad našimi ležel dušemi
dnů strašný omyl.
My za hlasem šli, jeho za stopou
zklamání hrůz a hoře,
my krvavou tou přešli potopou,
přepluli rudé moře.
Stesk všude po ztracených z hlubin zněl,
však ztroskotanců vraky
se vracely a k stožáru, jenž čněl,
se upíraly zraky.
Co ztratil muž, co žena pohřbila,
to nesmírné je hoře,
jak hora vysoká to mohyla,
tak širé jako moře.
Z toho co zbylo, z díků, úsměvů,
ze stisku plachých rukou
ať v hoři najdeš, duše, úlevu,
ať srdce nově tlukou
a hlasy láskou vetší zvolají,
ať naděj naděj vzývá,
ať duším volno je, jak po kraji
když všecko kvete, zpívá.
V tajemné dílně zas tě rodí čas,
ten dělník revoluční,
jistotou lepší zradovati nás,
kdo života jsme učni.
Ať probiješ se zase pomalu
k své duši vlastní zoří,
jen z vlastní radosti a ze žalu
se nový svět zas stvoří.
A dáš-li bratrsky, když ve svět jdeš,
jen jedno zrnko chudé,
svět oprostíš, neb zlo když v sobě vypleješ
i tebou lepším bude.
A dobrým bude-li, ty spasen smyješ též
hřích zaviněných rovů
a vše co ztratil jsi, jen tenkrát nabudeš,
když budeš věřit znovu.