Jarní až i vichry se zdvihnou, pod pokornými rádly černá prst rozhrne se a po krvi bude čpít. Zvoláním velikým těch, kdož za nás, pro nás padli, budou nám hlasy ztracených synů z všech končin hřmít.
Člověk, mravenec pilný, kusadla vycenil směle: staletí ochoten budovat domnělý božský div, ve chvíli jedné jej zboří s odvahou ničitele, aby zas na nové stavbě budoval trpěliv.
Přece se probije v krvi k spravedlnosti boží, k svobodě života. Chceš-Ii té krve, bože, víc, vezmi, je tvá, ať v rukou tvých zhnětena lidství zmnoží, tebou jen zušlechtěna svou pravdu zas může říc’.
Hlasy ty z hrobů jsou blízké i ozvěny minulosti, jenom těm naslouchej, srdce, jež k životu volají, po víře v sílu je poznáš a v svojí mohutnosti přehlušují ty skeptické, skuhravé potají.
Slyšíš-li, srdce, ty hlasy? Jsou všude, v skutečnu, v zdání, z Evropy celé jdou, slyšíš je ve vůni květů, vod lkání, slyšíš je lesy šumět, v slavičím hrdle plakat, s hrdličkou plachou v křovinách strání zatichlých
zalkat je slyšíš jak milenčin zadrhlý do slz smích, černými stíny v slunečných ostrovech tušíš je skákat, v potoka hučení prudkém, v zakvítajících lukách, děvče kde pod křížem stojí, v svěšených, bezradných rukách
z barvínku věnec držící, v každé je chalupě cítíš, po komsi prázdnem, mlčící, slyšíš je v krocích vdov, to hřbitovní kaple je křísí, milenek bezútěšných, jež stoupají po stupních k výši
kostelů za bílými hřbitovy s dětmi sirotečky, s nichž smuteční šatečky visí. – Dobře-li hlasy ty slyšíš, věz, – pukají okovy. Jediné duchové bratrstvo úžasný ten čas
zbylým nám zpívá z hrobů hlas, víka až chvějí se, mrtvolné větrem zadouvá plátno: K životu, k životu! volá sta hlasů, slyš, ó slyš! Budovat, budovat z důvěry, bratrství, krásy, síly,
vydat se za otci našimi k zaslíbenému cíli, za zmarů, za bouří dobývat spravedlnosti říš. Otcové připravovali ji v půtce duchů lité, my jsme ji krví stvořili, – vy ji obydlíte...
Cookies on Poetry Cove