Všecky se vzdaly již mužům, všecky, všecky, všecky šly do otroctví v dobách plného zrání. Jen jediná panna zbyla... Šla důvěřivě, šla zticha se svahů svítivých liliových polí.
Jen jediná milovala ještě první a čistou láskou, cudnou a dětskou a nesmělou k odevzdání. Tak milovala, jak na jaře milovat možno: toho, jejž uzříme za svítání rána.
Vetřelce-hlídače nad polem lilií zkvetlých, jenž obchází z dálky a žárlivě hlídá a čeká, až kalichy puknou a vysvítí bělost.
Jen jediná panna zbyla s hlídačem smělým. Život on znal však a mnoho žen viděl, těch, které se snadno vzdaly. S ním zbyla, jenž v žádosti po tělu hořel
a s lichotnou něhou hledal žen zotročení. Ji, poslední pannu, ji chtěl by však krásněji zotročit;
ne tak jako ty, které se daly oklamat a zlámat jak stvoly nabízených mu růží. Ne dary a lstí a šperky a úsměvy, ne odloučením se od přátel, jeho volbu
když zhrdavě zatratili. Všecky se vzdaly ženy, lehce, všecky, všecky šly do otroctví v dobách plného zrání. Tam v chudých předměstích na tvrdých, horkých ložích
všecky se dávno vzdaly... V přístavech, v loděnicích, v nevlídných, dusivých domech, civících ztlumenou bídou do tůní třesavé řeky. Na těžkých kobercích komnat v zahradách setmavělých
oblaky večera, přes věže ve výši plujícími vyděšenými orly pokrvácených křídel. K půlnoci v obrovském městě ženy se nabídly všecky, by sestárly k ránu. Jak hedvábí šustilo studem.
Jsou střevíců špičky něžné zpod stolků volající a ve zvadlých hlavách žhavé jsou oči: těm planou, kdož vstoupili právě. A všecky, všecky se vzdaly. Jen jediná panna zbyla s tělem sněhobílým,
s tím křehkým pasem a s ňadry porozvitými, s tím postrašeným zrakem, jenž vetřelce oddaluje a přece zvědavě láká a připoutává k sobě. Jak dlouho přemýšlel hlídač o krásnějším zotročení.
A dlouho čekal až k noci, muka své lásky dloužil, a dlouho na měsíc čekal, až zasvítí do lilií, a dlouho naslouchal dechu sblížených ve tmě tvorů, a dlouho naslouchal šumu lilií, jež spaly,
ničeho netušíce o jejím nebezpečí. Pak dlouho ji marně volal nejsladšími jmeny, by naslouchal zmateným slovům naivního vzdoru. Přes šumících lilií pole třásly se jejich hlasy,
ty, které se domlouvaly, ty stále rozžhavenější... a dlouho ji marně volal nejsladšími jmény. Až v půlnoci skoro to bylo... Pěšinou v lukách úzkou cesty půl přišla vstříc... sama se zotročiti.
Všecky se ženy již mužům vzdaly, všecky, všecky šly do otroctví v dobách plného zrání.
Cookies on Poetry Cove