Podzimní vítr s jedlí hrá. Dnes pod ní zvon vykopali v stráni zemití, drsní vesničani, skrýš podzemní tajemství otvírá.
Kdys tajně zvon schovali zákonem svým: tož vzpourou zjevnou a prokletím, když s císařem církev chtěla ho sveřepě kladivy rozbít a rozlít v děla
a člověka vyvraždit jím. Již vesnici kořist vracejí zachráněnou. Ne ani tak na Boha vzpomínku, spíš tajemství duše vzpurné, poraněnou
jež vztýčila vzdornou svou myšlénku. Zvon s láskyplnými pohledy vezou, smytými lesky jej vroubí legendy nápis český, ve zkratce symbolu chválící
jen božské a lidské, co spravedlivé a zářící. Zvon zdvihli. Dát starou duši zas třeba kostelní věži. Zvon, věděli, slouží Bohu a lidi střeží. Smát moh‘ se teď buřič zbožnému císaři a lotru.
Kdo na zasvěcené Bohu sáh‘, ten slyšel vždy hlas: já zničím tě, potru a vyženu z ráje, neb byl jsi vrah. Ten, s věží kdo zvony na děla rozlíti dal,
ta jejich plachá a zbožná slova, tenť zloděj a vrah, ten nehleděl na muka člověkova, sám ukrutnější, než Herodes král. A někdo vzkřik‘: Spočítejme se po vojně, lidé drazí.
I církev a její kněží tam byli, kde bezbožní vrazi. Však lidské srdce je dobré, odpuštěním stoupá až k trůnu nebes a v očích se taví krásný žár. Zvon po lanu zdvižen a zapuštěn zas se houpá
a srdce jeho bije, slyš, zvuk to dávných jar. A zas jej rozhoupali, že slavnostně zvučí, v kostele bezbožně prázdném vše zas se naslouchat učí, zvetšelý svatý Václav ve výši
visící nad prohlubní nejtišší, jak před válečnou dobou stojí a naslouchá a panna Maria v háji růží umělých penízky na záhybech šatů strnulých
sepjaté ruce zdvihá hvězdnatá nad roucha, a všecky obrazy mučedníků, černá plátna proklátá srdce oštěpy, světla matná v lampičkách v rozích, kde cechovní prapory tlí
se střapci pod řasnatými výkroji, ty lavice vysokých oken temnými pod světly, ta křtitelnice, kolem níž děti v radostném postoji, vše zase má duši, s tóny varhan zvuk zvonu je větší,
zní, třese se, jako pták v kleci v mrtvo stěn bijící a víc než dřív mrtvá zbožnost, dnes souzvuk lásky myslící, tu svobodě mladé blahořečí.
Cookies on Poetry Cove