ŽNEC, HOSPODÁŘ KOSMU

Žnec v každý čas čekal již připraven a brousil si kosu svou. Žnec, hospodář kosmu, zřel k rovinám ven dnů světlem a nocí tmou.

Ať v první zeleni sojky hvizd táh’ větrem z ptačích hnízd, ať z prvních jaří zadých’ van, ať pozděj’ zřel obilí růst,

ať v podzimní líše slech’ skřípat pluh, ať sněhy vál těhotný zimou vzduch, – on pro vše měl zrak a sluch. On každého krta a ponravu zřel

i vrabce i čermáčka, ze všech stran zřel pole, slech’ každý kyv a šust, jak sta mil tak obcházel. To Žnec byl, jenž v kosmu nezměrném

úrodu tvorstva žal, let tisíce brousil svou kosu, ji bral vždy v přátelství důvěrném. Ta neviditelná mu mávala k zemi,

jak trpěliv sklízel a díval se němý, jak klesaly noci a vstávaly dny, žár střídal se a mráz nevlídný. Co předčasně zkvetlo neb dozrálo,

vše jeho kosu poznalo. Dešť jarní když milosrdně zdvih’ křehoučkou zeleň širých lích, hned nové se úrody zdvihaly

a jedna druhou stíhaly. Žnec na vše, co rostlo, otcovsky zřel. On každičkou trávku slunci předal i měsíci, jenž chladný zvedal

se nocí a jenž tišit měl tuch zklamaných nesmírný žel. Žnec cítil v šum harmonických sfér, co pokosit z rána, co v podvečer,

a nocí, dnem, procházel, kosil zas své lidstvo i tvorstvo, strom, květ a klas, vše zkosit šel, což tu kvetlo neb zrálo, v objetí slunce žhnulo a plálo.

Hle, celý Kosmos se k němu modlí, i roviny zelené, černý les, vše žasne, na čem kosa prodlí, a vše se dívá do nebes

a vše je nasyceno zoří, žehnoucím sluncem, jež láskou hoří už na svém loži v červáncích. A z vlhkých par jak na zem vstává,

zároveň vítá i s bohem dává, a živé i mrtvé líbá na spáncích. Žnec vesmírem kráčí s kosou svojí a předurčenou žne úrodu svoji,

jak jasnozřením ji zvolil svým, a za ním, co mrtvo, slunce líbá, až zvoní to zrním drolivým, až polibky bolí, jak nízko se shýbá

kotoučem ohnivým. Jde po polích, po vsích a po městech žít, a čeho se tkne, tam pozorný klid. – Krok zaskřípe v písku pod horou

a chudou zašustí komorou. Teď míří k městu, v spleť jeho střech, jde palácových po schodech, – a tiše-li zkosil, kde světla shasil,

on po kobercích dech smrti nasil. Teď z chatrčí vyšel a z továren, kde rachotící kola duní, a z předměstských, obrovských kasáren,

před nimiž děcka řvou a se sluní, a z blázinců a nemocnic, kde vytřeštěné mu žaly zří vstříc, i z malých idylických domků,

před nimiž květin pár a stromků, tam všude zkosil a všude žal a současně sil. – Pak bral se dál. A pokoseným, by spalo se líp,

stlal lístky z růží a květy lip, slal vlažné větry, zpěv ptačích hnízd, za listem žloutnoucí pouštěl list, byl všudypřítomný, nastlal v skon

hmyzů a zvířat milion a třeslic, květů, stromů, trav pod tisíce těl a mrtvých hlav, přerodem novým vykouzliv

převzácné zemské prsti div na novou setbu kosmických niv. Kde zkosil, zas nový život rost‘, za pláčem vstal smích, za propastí most.

A za každou smrtí zas život tu byl, za půlnocí den vždy rozsvítil, vzduch vláh’ jak zvonů ozvěnou před jarem, a život prosvítal,

zas stoupaly mízy a sojky křik zněl z lesů, tmou pramen prokmital a jarní dešť silou zdvojenou svou prášil duhu o trávník.

Žnec, hospodář kosmu, šel po lánech svých. Kde smrti sníh sešel, květ žití se zdvih’ a pod dobrotivou rukou jeho se dělo cosi zázračného: kde požal, tam nasil, tam řozžeh’, kde shasil,

a na troskách zašlého bytí tam mnohonásobné a věčné a slavné se křísilo žití.