Zloby a nenávisti, vězněné v temnu v duši
jsou jak trestanci po vazbě dlouhé, když milost tuší.
Roky co mučilo, dávno zlem přestalo býti,
ale okna věznice s trestanci do tmy svítí,
Z oken zří podoby ne už těch, trest svůj již přestáli,
ale těch, kteří se k novému životu chystali.
Nejsou to zloby už, nenávisti, uštvané bídou,
Utrpení je změnilo v lásku. Tak na svět vyjdou.
Vykoupené vyjdou, že trest svůj si odpykaly,
za vše, čím vinu kdy krví vražd svojich postříkaly.
Utrpení je kovář hrozný, jenž srdce taví,
aby je překul v chvíli, když bída je v plameni žhaví.
Kam teď půjdete, srdce jichž překuto, v jakou zem?
Na místa, kde jsme zabili, křísit jdem.