Já zašel v lesy. Vychlad’ vzduch
a šero slívalo se s kmenů.
Jen zádumčivý bzukot much
vál v kolébavém, tichém stenu.
Ospalým letem nade mnou
se zlatá moucha snesla výše,
a jakous hudbou tajemnou
vzbudila pozornost mou tiše.
Až kamsi v lůno vřesů, trav
se skryla, ztichnul bzukot její.
Jen větrem, jak by šuměl splav,
se temné vršky stromů chvějí.
Mne dráždilo to přespříliš,
že mouchu tu jsem ztratil náhle,
že v průsvitavou padla tiš,
kams ve traviny létem zprahlé.
A krokem v ráz ji vyplašiv
jen uzřel jsem ji kmitnout světlem,
a hned zas v travin prudký kyv
se ztratila mi v luhu zkvetlém.
A tak se večer přiblížil.
Byl otráven jsem prázdnem hry té,
jak byl bych večery zas žil,
ssál parfumy v šat ženský vpité,
v ten čas, kdy nelítostnou hrou
mé duše všecka tíhla síla
za první ženou lhostejnou,
jež myšlenky mé otrávila.