Z těch dob můj otec zlatou knihu chová,
kdy škola byla ještě ve kolébce,
švabachem psána jsou tam všecka slova.
Desk zlatý papír šustí tiše, hebce,
a celá kniha vůni má své doby.
A čteš tam školáků a žákyň jména,
nad nimiž dnes již zavřely se hroby.
A ze zlatých těch desek cosi sténá,
a v prstech se cos drolí, drolí, drolí; –
čteš jméno báby své, zříš scvrklé líce, –
až při tom srdce usedá a bolí.
Toť mrtvých seznam pouze, a nic více.