Jsou hladové tvé první jarní dny,
však oblohu máš, slunce, plno hvězd.
Svět celý patří ti, je neklidný,
je nebezpečný, nepřehledný jest.
Nic nemáš celý dlouhý život svůj,
pár stisků ruky, trochu úsměvů,
a už je večer. Tu si řekneš: stůj.
Je život u konce, je po zpěvu.
A teprve když večer smráká se,
máš úctu jakous, plný je tvůj stůl.
I o tobě cos vědí po čase.
byť; jsi už holá, oloupaná hůl.
Je podzim smírný, nad zlato a krev
stromoví stupni kovů vyzvání.
Vždy, zuby útočný když ztratí lev,
pak ořechy mu dají k louskání.