Jakoby v snění za večerní chvíle za šera mrazného v záření hvězd přede mnou zase spí nábřeží bílé; ve sněhu, měsíc plá do tmavých cest,
poslouchám vlny zas pod ledem hřmíti pod mostem, jenž se tak dunivé chvěl, viděl jsem zamrzlé v ledu se chvíti vory a lodi, jak měsíc tam sjel.
Slyšel jsem z hotelu hudba jak zvučí za sklem těch velikých oken a v tiš divoké tóny jak ve škále ručí v akordech skákaly ve struných blíž,
v zamrzlých oknech jak stínů rej divý, pitvorných postav a komických shluk houpal se, kolébal, kontury, kyvy, obrysy sklenic a zdloužených ruk...
Ale v tom do tmy kdes pod mostem dole, tam, kde spí prohlubeň, kde hřímá jez, kdos jak by skočil, že zavířil v kole rachot vln šumivý, výkřiku děs,
kostmi to projelo, šat jenom bílý zatřás se ve vzduchu v přešedlých mhách, konec byl, a kdož tu byli, upjatě zírali v rozprysklý prach...
Plavčíků bluzy se zamihly v tmavu, čepice bílé a tyčí mdlý stín. Do ledu rány a houkání, vřavu slyšel jsem, žlutý kdes zasvitl plyn.
O mostu zábradlí opřen se dívám, struny však zase v ten vířivý tón, do temna zraky své vrývám a vrývám po žití dožitém bludný kde shon.
Bylo mi, jako je utichlé zemi, pod ranou děla když zachví se v ráz, otřese lesem to, půvaby všemi, lukami v jaře kde ptáků zní hlas,
jako když v dálce kdes zaduní dělo, předtucha tragiky posledních cest – hrůzou mi potom se zatřáslo čelo, klesla mi ve křeči pěst...
Cookies on Poetry Cove