Tak rád bych zapomněl, v hodinách ranných,
když město v mhu se halí a dým,
vír na chodnících zasypaných
umrzlým sněhem lednovým!
Rád z jizby bych unik’, praskající
krb hořet nechal a vítr chvět
zapadlou sněhem okenicí
a celý ten úzký zapomnít svět!
Rád za sebou město bych nechal vříti
i společnosť s čapkou šaškovou,
i v drobných snahách mělké to žití,
i s plesů závratí i s bídou svou.
Co mají klidu teď hory a pláně,
pod sněhem lesy a dýmavý bor!
Chtěl bych kus velkosti na sprahlé skráně
a nesměrnosti těch modravých hor,
kus obrovské té nehybnosti
a velkost mizících linií,
chtěl chytit bych veršem drsným dosti,
co pravdou a krásou opíjí,
ve vážné hudbě mohutných vzletů
víc myslit, cítit, člověkem být,
ne básnílkovat v nízkém letu
a filigransky žít a mřít.