Bílé jsou lesy.
Sníh a sníh
na stromy věsí
se v chomáčích,
sněží a sněží,
zapadlá leží
luka a lada,
kraj tak něm.
Padá sníh, padá
na příkré břehy.
Duše má hádá:
bez lásky, něhy,
celá je zem.
K silnici bílá
tiskne se ves.
Fena tam vyla
u plotu kdes.
Jako les rampouchů
topoly visí,
výkřik zní čísi
houknutím kolouchů.
Stříbří se říčka.
Ale zas tichá
zima jen dýchá
na sněhem umdlená,
dřímotou zasněná
tížící víčka.
Projedem ztichlým
městysem
poklusem rychlým.
Obrysem
náměstí mizí,
postavy cizí,
blikavá světla
ve vloček houšti
drobounce kvetla,
jako by bludičky ožilé
bílé tu chytaly motýle
v ledové poušti.
Smutněji je mi,
mlčí vše zas.
Nad širou zemí
měsíc jak has’,
chtěl bych stát s těmi,
do vrat již tlukou:
octnout se v rukou
matčiných.
Lampa kde hoří,
teplý zní smích
tlumenou tmou.
Ruka kde dojatá,
kostnatá, žilnatá,
vroucně se boří
do vlasů tvých.