A celý obzor nepromluví. V sněhu
ves, přistav, skalné rokle nad údolím,
nic neozve se, ani nepromluví.
Tma kráčí blíže z protějšího břehu.
Mráz omrzelý nápěv bzučí polím
rty spánku chtivé, omrzelé chůvy.
Údolí, mrtvé, velké moře splývá,
kraj v nekonečno rozmáchnul se bílý.
Bez počtu, zdá se, splynulo v něm moří.
Co těžkomyslně se dole stmívá,
na lesy v kopcích zlatem slunce hoří,
a v skalách jedle oživly v té chvíli.
Den vyhaslý se níž a níže plouží,
střech tkne se, stupníků kdes na potoce,
mlčící havrany v svém ohni koupá.
Pak tmavne moře. Stíny v něm se dlouží.
Mráz třeskutý se k střechám choulí krotce,
tmou pokojně kouř bílý stoupá, stoupá.