Čekala, panna touhou zmatená
a nedočkavá slunce na objetí.
Prs, poupě pevné vzrostlých přes noc dětí,
rozpiatá, bujná, smělá ramena.
Jarními stromy, květy, travami
zpívala zpěvy prostých luk a polí
a vše, co ztrátou zrývá a co bolí,
byl cit jí nejasný a neznámý.
A sama vášeň, nevědomý hřích,
a sama lůno, plod když mízou vzkřísí
čeledí, rodů, druhů tvar a rysy,
počala – v slunce mocných objetích.
V objetích slunce, v jarních, modrých dnech
vyssála rozkoš blaženou a krátkou,
všeho, co žije, stala se tak matkou
a v žhavých rodila nás polednech.
A, zrajíc v ženu, k létu, k jeseni
jak vadla, chladla, rubáše nám tkala.
To na mrtvé a rakve uvykala,
smír s láskou majíc ve svém mlčení.