Že toužit budeš a že nedotoužíš,
že milovat a láskou nevykoupíš,
to cítíš při západu s večera.
Vše dlouhé stíny vrhá, strom i keře
i samy květiny a blízko v šeře
střízlivým soudem loučící se den.
A ucítíš-li, jako bleskem zasažen,
že marně za něco dal’s život svůj,
že podléháš, že večer, nelituj,
a nebuď nespravedliv, býti tak
musilo, radostně nechť vidí zrak,
co mohlo jinak být a nebylo.
A konec-li a je-li jím, ó mluv.
Toť jedno, dosáhl-li’s podlehnuv,
neb i to nad životem vítězstvím.