Jak louky zbělely rosou! A bylo ticho. A kroky hasly.
Po domě roztěkané šero vonělo jakoby bezem.
Na stráních protějších bílé ovce dosud se pásly,
vrby snily, olše snily před šumícím jezem.
Zmizely ovce na stráních, vzduchové vlny schladly,
hodin hlas ve všech síních nestejně intonoval.
Měsíce modré odstíny v podlahu síťově padly
a ten bez k omdlení okny se rozdychoval.
Bylo to u moře blízko. Ve dvoře hôtelu zdola
talíře chřestily v hovor, doupnáci broukali s římsy.
Na moře myslím. Nemohu usnout. Z dálky cos volá
něčím tak obrovsky cizím – a novým čímsi.