Zda dovedeš ještě, Přírodo,
v jediný Život vše vnésti největší, vše nejmocnější,
tak, aby byl královstvím, objímajícím bohatství Duchů?
Všeho, co zjevno i všeho, co ztajeno dosud dřímá
kdes v hlubinách lidského Podvědomí?
V něm aby bouřila síla, zmocněná ohlasy věku
a hlasy všech Mudrců, hlasy všech Snílků,
hlasy všech Posměvačů a hlasy všech Rouhačů,
hlasy chudých duchem, když rozmlouvají se svými bohy?
Již veliké Životy v tělech vyvolených tebou,
ty Přírodo,
slavnostní jako chorály varhan v gothických chrámech,
tak hrozně přímé, tak cudné a plodné tisíci vzruchy
tys’ dovedla často vznítit jak oheň,
jím zapálit vše, co určeno shořet,
jím vyzpívat něhu nejprostších samot,
jím vybouřit nádheru veleměst pyšných,
i hrůzu moří i lyriku lesů i architektury horstev,
i žhavost sluncí i kouzlo zasněných měsíců!
Teď, matka vysílená porody,
o tajemství a divy své i o pohádky oloupená,
vždy zdrobnělejší lidstvo hýčkajíc
u svojích schnoucích prsů,
již dávno nechovalas' božské dítě to.
To dítě božské,
jež Krista i Satana mělo by za křestní kmotry,
a štěstí dobyvatelů – ... i křídla geniů...